Vzhůru k výškám

Já o vás vím jedinou informaci a to, že jste sportovec. Jakému sportu se věnujete?

Já se věnuji více sportům. Máme to v rodině, protože můj táta se fotbalu věnoval vrcholo-vě, tedy jsem dřel od malička fotbal. Je zají-mavé, že fotbal mě začal doopravdy bavit až v osmnácti letech, když už jsem ho trénovat nemusel. Tím, že jsem si zahrál zápas jen občas, mě to začalo víc těšit. Jinak se ještě vě-nuji horolezectví, jezdím na kole, lyžuji, hraji tenis a rád plavu.

Od kolika let se věnujete těmto sportům? To jste všechno tohle dělal už jako malý kluk?

Od pěti let hraji fotbal a lyžuji. Pak se průběž-ně nabalovaly některé další sporty, ve dvaceti jsem poprvé šel na stěnu.

V kolika letech se u vás projevila RS?

V 19 letech.

Chápu-li to dobře, začal jste s horolezectvím téměř hned po první atace RS?

Jasně. Z následků první ataky mě dostali fy-zioterapeuti a jakmile jsem jen trochu mohl, vypravil jsem se na kolo. Začal jsem lézt a plavat. Měl jsem obrovskou radost, že se mohu zase hýbat.

Jak jste se dozvěděl o RS?

Jednou ráno jsem vstal a brněla mě noha, tak jsem šel za svým lékařem, který usoudil, že se jedná o ischias. Když to ale trvalo více dní, volal neurologovi do kladenské nemocnice, který nechal udělat potřebná vyšetření. Ta ukázala, že se jedná o RS.

Brněla vás jen noha nebo se ataka projevila ještě jinak?

Nohou to začalo, potom jsem nemohl hýbat rukama a postupně celou levou částí těla. Asi čtrnáct dní jsem byl na vozíku. Z toho jsem byl hodně špatný. Tehdy mi pomáhali kamarádi a rodina. Dostal jsem léčbu kortikoidy, která zabrala, ale pořád mě tělo neposlouchalo tak, jak bych chtěl. Na nohy mě postavili v první fázi výborní fyzioterapeuti a během několi-ka týdnů mě dali jakž takž dohromady. Stále jsem ale nemohl dobře hýbat rukou a nohou, a to mě pořádně zlobilo. Proto jsem začal in-tenzivně plavat. Celé léto jsem každý den pla-val, trénoval jsem kraula a v zimě jsem chodil do bazénu pouze ve středu. Zhruba po půl roce jsem ruku a nohu rozhýbal.

Jak vám pomohla rodina a kamarádi?

Například když věděli, že nemohu chodit, tak si pro mě přijeli a odvezli mě na nějakou akci, abych se zabavil a trochu provětral. To bylo moc fajn. Věděl jsem, že v tom nejsem sám.

Jak jste se dostal k lezení po skalách?

Jeden blízký příbuzný lezl, tak mě do skal vzal. Když jsem se poprvé dostal až na vrchol, byl to tak skvělý pocit, takový adrenalin, že mi bylo jasné, že u toho zůstanu.

Mimochodem, jak dlouho máte RS?

Osmnáct let. Ale vlastně si ani moc neuvědo-muji, že jsem nemocný. Za celou dobu jsem měl pouze ty dvě první ataky, které následova-ly hned za sebou.

Vraťme se k lezení. Jak vás to učili?

Oni se se mnou moc nepárali. Vzali mě hned do Svatého Jána na jednu z nejvyšších stěn. Myslím, že jsem si vedl docela dobře a hned třetí den jsem si šel koupit výbavu. Nedale-ko mého bydliště jsme měli desetimetrovou zarostlou stěnu. Tu jsme vyčistili a trénovali na ní. A hlavně, horolezec se učí tím, že leze. Dneska už pomalu z toho horolezectví pře-cházím na horský výstup.

Jaký je v tom rozdíl?

Horolezec leze po stěně. Když jdete na hor-ský výstup, tak jdete po ledovci s mačkami a batohem na zádech, až dojdete na vrchol.

Aha! Mimochodem, kdy jste na stěně lezl jako první?

To trvalo dlouho. Dlouho jsem se bál, až jsem si jednou dodal odvahu a šel jsem do toho. Jak to jednou člověk zkusí na prvním místě, tak už to jde samo. Vyzkoušel jsem si jaké to je lézt první, cvakat si presky, u toho člověk musí být hodně zručný. Jednou rukou za-cvaknete tu presku, dáte do toho lano, dáte jednou rukou karabinu, zašroubujete. To chce docela cvik. Někdy vidím zdravého člo-věka, který je neobratný a tohle nedokáže. Na stěně zažívám velký pocit euforie.

Kde všude jste lezl po horách?

Ve Francii a v Rakousku.

Hodně pacientů si stěžuje na únavu, mně ale připadá, že vy nevíte, co je únava.

To asi ne.

Je něco, co jste přece jen musel ve svém životě omezit?

Přestal jsem skoro pít alkohol.

Vůbec jsme nemluvili o vaší práci. Jakou práci děláte, komu jste to řekl a komu ne?

Jsem truhlář. Děláme okna, dveře, schody, podlahy, úplně všechno. Řekl jsem to kole-gům, protože to vyplynulo ze situace, kdy jsem si jednou potřeboval večer píchnout in-jekci a chtěl jsem klíče od auta. Ptali se proč, tak jsem jim to řekl. Nicméně v práci dělám úplně všechno, s kolegy to neřešíme.
Zaměstnavatel to neví. Proč také. Jednou za tři měsíce, když jedu na kontrolu, si vezmu volno a jinak se to v mé práci vůbec neprojevuje.

To je ale docela těžká práce. Opravdu vám ně-kdy v něčem neuleví?

Ne, já bych to ani nechtěl.

Někteří pacienti se bojí injekční léčby, jak to bylo u vás?

Také jsem se bál. První injekci mi píchl ně-kdo jiný. Ale když jsem od konzultantky pa-cientského programu RS Kompas dostal apli-kátor, tak už to šlo snadno. Důležité pro mě je, že tu jehlu nevidím. Zjistil jsem, že pro mě je lepší si tu injekci dát večer, když mám klid a čas. Ale moc se tím nezabývám, už je to pro mě rutina. Lék beru jednou denně, i když vím, že už jsou injekce na aplikování třikrát týdně. Radil jsem se s neuroložkou, která ří-kala, že když mi to takto dobře funguje, tak ať to neměním.

Kdybyste měl poradit, jak žít dobře s RS?

Nebýt zoufalý. Jak to lze, v ničem se neome-zovat, nebát se, nesedět jen doma, hýbat se, cvičit a dělat to, co člověk chce.