když makám, nejsem unavený

Akci založila před třemi lety skupinka nadšenců z nizozemské organizace RS Klimmen Tegen MS. Cílem tohoto charitativního sportovního projektu je získávat prostředky na výzkum léčby RS a podpora vzdělávacích a cvičebních aktivit. Dodejme také, že TEVA Pharmaceuticals se letos stala hlavním sponzorem celé akce, když se mj. zavázala přispět za každého aktivního "TEVA účastníka" 500 USD na charitativní účet a následně zdvojnásobenou částku věnovat Národnímu MS fondu v Nizozemsku. Letos se na startu sešlo více než 300 účastníků a Pavel Vodička se mezi nimi rozhodně neztratil. Když jsem na tento rozhovor šla, představovala jsem si vcelku dramaticky, jak mi Pavel bude vyprávět zážitky, ve kterých silou vůle, víry a kdovíčeho ještě překonává sám sebe. Tak to se také nekonalo. "Víte, mně se to moc líbilo, ono to bylo takové na pohodu. Sám jsem si určoval tempo. Vyjeli jsme v sedm ráno, to ještě trochu foukalo, ale pak už bylo tepleji, ale nahoře taky foukalo. Jel jsem nejdřív z prvního startovacího bodu v Malaucene na vrchol a z něj dolů do Bedoin, z něj opět na vrchol, z něj dolů do Saultu, potom zase zpět na vrchol Mont Ventoux a nakonec dolů do místa startu v Malaucene. Celkem jsem nastoupal 4500 výškových met- -rů na 140 km, dobrá práce. Moc pěkně jsem si to užil," uzavírá Pavel.

Začíná mi svítat, že před sebou mám zkušeného sportovce, pro kterého je ježdění na kole na dlouhé štreky přirozená součást života. Jak mi sám za pár okamžiků přiznává, právě tento sport mu pomáhá i po pěti letech s roztroušenou sklerózou udržovat se v dobré kondici. "Na kolo si sedám tak třikrát až čtyřikrát týdně. Prospěje mi to fyzicky, ale i psychicky. Vyčistím si hlavu, a pokud mám nějaký problém, tak při jízdě ho obvykle vyřeším," vysvětluje Pavel. Kilometry, které ročně najezdí, se počítají na tisíce. Například v minulém roce jich bylo více než osm tisíc. "Jezdím s partou přátel a vždycky máme naplánovány alespoň tři větší výšlapy nebo účast na závodech. "Nejvyšší hora, kam jsem vyjel, bylo to Passo dello Stelvio v Itálii," říká Pavel a dodává: "Jsem moc rád, že jsem neztratil kontakt s těmito lidmi, hodně mi to pomáhá a také mě to nutí na sobě makat, abych jim stačil." Viděno zpětným pohledem, výstup na Mont Ventoux není pro netrénovaného člověka taková procházka růžovou zahradou, ale když člověk pečuje o svou fyzickou kondici, může si to pak skutečně užít. "Když jezdím, nabíjí mne to i do normálního života, pomáhá mi to zvládat i stres v práci. Nemůžu-li chvilku sportovat, jsem celý nervózní. V zimě jezdím na lyže, nejhorší je to na přelomu zimy a jara, kdy na lyže se už jet nedá a na kolo je ještě brzo. To počítám každý den," uzavírá Pavel. Je téměř zákon, že to nejzajímavější od člověka uslyšíte, až když vypnete diktafon. Stejně jako mnozí jiní také Pavel přiznává, že i díky sportu se cítí zdravotně v dobré pohodě, a na závěr přidává památnou větu, kterou si budu dlouho pamatovat. Když makám, nejsem unavený.

Šárka Pražáková