Člověk by měl být otevřený změně

Jedním ze symptomů, jež pacienti s RS pozorují, jsou poruchy kognitivních funkcí. Nemocní se hůře rozhodují, nezvládají plnit více úkolů najednou apod. Jak jim může pomoci kognitivní trénink a jak jim může pomoci psychoterapie?

Jedním z obecných cílů rehabilitace kognitivních funkcí u nemocných RS je, aby se jejich potíže v této oblasti nezhoršovaly, popř. aby se po prodělané atace opětovně navrátili do běžného života s tím, že se mozek nebude učit neefektivní vzorce zpracování reality. Kognitivní trénink by měl být systematický, pravidelný a měl by začít co nejdříve po proběhlé atace jako součást komplexní péče o pacienty nemocné RS a měl by být navázán na léčbu biologickou a rehabilitační. Zároveň má i funkci stabilizační, tedy měl by sloužit k co nejdelšímu udržení dosaženého kognitivního stavu. Osobně kognitivní trénink považuji za metodu nefarmakologické terapie pro pacienty s postižením mozku, která jim pomáhá snadněji a rychleji vyhodnocovat realitu, a tedy lépe fungovat v běžném životě.

Psychoterapie, tedy léčba duše, má v podstatě podobný cíl jako kognitivní trénink. Pomáhá pacientovi lépe se přizpůsobit nové životní situaci zvyšováním povědomí o vlastním prožívání, těle, podporováním náhledu, aby si jasněji uvědomoval své potřeby. Osobně věřím, že právě podpora schopnosti vyjádřit emoce, zapojit se do sociálních vazeb, nezpřetrhat fungující a celkově zvyšovat povědomí o vlastním těle a duši napomáhá k opětovnému začlenění nemocného do běžného života. Psychoterapeutický vztah považuji za bezpečný prostor, kde mohou pacienti otevřeně hovořit o svých starostech, emocích, popř. se vůbec naučit emoce zachytit, pojmenovat a vyjádřit zdravým způsobem. Úloha terapeuta je různá; obvykle je to průvodce, který pacientům napomáhá najít novou cestu životem, smířit se s tou, jež nastala, aby jejich život nabyl opět smyslu a kvality.

S čím vším se musí naučit žít mladí lidé, kteří onemocněli RS?

To je dost individuální; pokud bych to zobecnil, nejčastěji se jedná o nový způsob zacházení s vlastním tělem. Aby mohli zdárně naplňovat vývojové úkoly života, musí obvykle změnit životní styl. Zpomalit, citlivěji zacházet s duší i tělem, učí se zvládat únavu a lépe zacházet se stresem, protože stres je jedna z možných příčin spouštějících ataku nemoci.

Myslím, že většina lidí nemyslí zpočátku na to, že by jim pomohla psychoterapie nebo práce s psychologem. Jak se k vám tedy lidé dostávají a kdy může člověku tato terapie pomoci?

Psychologové nejsou obvykle v první linii, obvykle jsme součástí širšího podpůrného týmu a pacienti se k nám obvykle dostanou na doporučení lékaře-neurologa, psychiatra nebo praktického lékaře. Za klíčové považuji, je-li pacient otevřený možnosti psychologické podpory, je otevřený k jinému než farmakologickému řešení obtíží, je-li schopen a ochoten provést změny v životě, popř. o nových situacích začít uvažovat jinak. Ačkoliv to zní zvláštně, pro efektivní terapii je potřebná určitá míra pociťované tenze, která může být hnacím faktorem ke změně. Je-li na straně pacienta naplněna alespoň základní podmínka otevřenosti ke změně a psychologickému výkladu obtíží, může být tato podpůrná forma léčby velice účinná. Na druhou stranu není psychoterapie vhodná pro každého a osobně bych do ní nikoho netlačil proti jeho vůli. Spousta lidí má svůj vlastní přirozený podpůrný systém, jako je rodina, partneři a přátelé, kteří jim mohou pomoci snášet těžké chvíle a najít způsob efektivního vyrovnávání s novou životní situací.

Mluvili jsme o aktivních lidech, kteří náhle potřebují zpomalit; asi nejhorší to je pro mladé aktivní muže, kteří náhle onemocní RS. Existuje pro ně nějaký recept, aby zvládli celou situaci?

Upřímně – nevím. Univerzální recept vám neřeknu. Domnívám se, že člověk by měl mít na sebe nějaký náhled, a pokud mu okolí říká, že už něco přehání, tak se nad tím zamyslet a zkusit jednat jinak. V normálním životě procházíme nějakým vývojem a na změny se postupně připravujeme. Příchod nemoci do života člověka je sám o sobě náhlá změna, na niž jedinec obvykle připravený není. Zároveň ale nemoc obvykle velmi razantně dává člověku najevo, že by něco ve svém životě měl změnit. A na pacientovi je, zda se bude chtít podívat na to, co mu v životě škodí, a něco s tím udělat nebo bude stále opakovat stejné vzorce chování, které mu nesvědčí. Bude-li chtít porozumět a následně i provádět změny, můžeme mu pomoci; nebude-li chtít, bude asi pořád narážet na stejné zdi.

V naší společnosti jsme hodně zaměřeni na práci. Může to být i tak, že s příchodem nemoci by se člověk měl více zamyslet nad tím, jaké činnosti mu v životě dávají smysl?

Především si myslím, že klíčové je nalezení nějaké aktivity, která člověka baví a dává mu smysl. Věřím, že každý z nás v životě potřebuje projekt – něco, co budujeme, tvoříme, staráme se o to. Je jedno, jestli je to práce, děti, vztahy, zahrádka, docházení do církve nebo sbírání odznaků. Má-li člověk z toho radost a vidí v tom smysl, tak je to to nejlepší, co může dělat (ať si o tom druzí myslí cokoliv). Nejhorší je, když si člověk lehne, zůstane ležet a dlouhodobě nedělá nic. To pak snadno upadne do letargie, apatie a dostaví nebo prohloubí se deprese. Mně se líbí výrok psychiatra Viktora Frankla na toto téma: „Otázka není, co já mohu dostat od světa, ale co mohu světu dát já.“