Jak se u vás RS poprvé projevila?
Před služební cestou do Rakouska mě začaly brnět prsty rukou. Myslela jsem si, že mám zablokovaná záda, tak jsem šla na masáž celého těla, kde jsem zjistila, že špatně cítím i prsty u nohou. Nebyl ale čas to řešit, tak jsem odjela na čtrnáctidenní služební cestu, kde se mé potíže každým dnem zhoršovaly. Ve vlaku mezi Salcburkem a Vídní mi už vypadávala z ruky kabelka, takže jsem si uvědomila, že s tím musím hned něco udělat, a místo workshopu jsem odešla na místní kliniku. Myslím, že tamní lékaři poměrně rychle začali tušit, oč se jedná, a chtěli mě tam hospitalizovat, ale protože nebylo jasné, zda má pojišťovna tuto hospitalizaci uhradí, nakonec jsem jela na vyšetření do Čech. Dostala jsem se na strakonickou neurologii, kde mi hned udělali magnetickou rezonanci a lumbální punkci a poté, na to nikdy nezapomenu, ke mně přišla mladá paní doktorka rozzářená jako sluníčko a povídá: „Mám pro vás dobrou zprávu, už víme, co vám je.“ I dnes si uvědomuji, jak to byl dobrý přístup a jak je to pravda. Protože na světě je spousta nemocí, kdy lékaři nevědí, co pacientovi je, nebo vědí, ale léčit to neumějí. Zatímco RS už dnes medicína umí diagnostikovat a jsou na ni léky. Takže v tom vidím to pozitivní, že když lékaři vědí, co mají léčit, jak se to má léčit, tak i já jako pacient jsem klidnější, že je RS pod kontrolou.
V jaké oblasti jste pracovala a jak dlouho jste pracovala předtím?
Přes čtyři roky jsem pracovala u zahraniční centrály cestovního ruchu na pozici key account manager.
To musela být hodně náročná práce…
Ano, byla jsem na pozici, která na člověka kladla vysoké nároky. Ta práce mě ale moc bavila, tak jsem jí obětovala hodně času a energie. Když jsem se dozvěděla diagnózu, tak jsem si se zaměstnavatelem domluvila jeden den home office, což mě vnitřně uklidnilo. Ještě rok jsem s touto diagnózou v práci vydržela, ale postupem času jsem si začala všímat, že když přijdu domů ze zaměstnání, jdu okamžitě spát. A také o víkendech, kdy bych měla čas na nějaký osobní život, koníčky, jsem opět spala nebo odpočívala. Takže jsem se nad tím zamyslela, srovnala si priority a řekla si, že dokud mi tělo funguje, tak bych ten čas měla nějak smysluplně využít, protože jsem neměla čas na osobní život, na to, co mě baví. Dala jsem výpověď, přihlásila se na úřad práce, aby mi na účet chodily pravidelně nějaké peníze, a nechala si tři měsíce úplně pro sebe.
Dostala jste od firmy finanční odstupné?
Nedostala, protože jsem výpověď podala sama. Ale já jsem prostě cítila, že takto je to správně. Víte, když má člověk práci, která ho baví, a dostává za ni dobře zaplaceno, tak to rozhodnutí, kdy odejít, pořád odkládá. Říká si: ještě měsíc vydržím, za měsíc bude určitě volněji nebo bude lépe – a tak to jde den za dnem. Pak se ale u mě projevily další zdravotní problémy, když jsem hodně unavená nebo ve stresu, přestávám v noci cítit ruce. Když jsem takhle velmi intenzivně necítila ruce už týden, dala jsem výpověď. Protože to byl ten moment, kdy jsem věděla, že musím něco změnit, a to hned.
Tak to byl pádný důvod odejít. O čem jste pak přemýšlela, když jste si dala ty tři měsíce pro sebe?
Ano, zdravotní problémy byly jeden z hlavních motivů, proč jsem se rozhodla odejít. Také to byla vnitřní nespokojenost s mým dosavadním životem. Říkala jsem si, že přece nechci jenom pracovat a spát. V těch třech měsících jsem si kromě jiného začala pohrávat s myšlenkou na založení vlastního podnikání. Došlo mi, že nejjednodušší je podnikat v tom, co dovedu, kde mám zkušenosti, co mě baví, a to je cestovní ruch. Založila jsem proto marketingovou agenturu zaměřenou na cestovní ruch, která nabízí obdobné marketingové služby jako společnost, ve které jsem pracovala dříve.
K vašemu podnikání se ještě dostaneme, ale mě ještě zajímá, o čem dalším jste přemýšlela ty tři měsíce. Co byste ještě v životě chtěla?
Ano, přemýšlela jsem o tom, co vlastně chci od života a co mi dělá radost. Maturitu jsem dělala z dějin umění – to mě také strašně baví. Před čtyřmi lety jsem navíc dostala k Vánocům stojan a olejové barvy, ale barvy zůstaly nerozbalené, protože jsem na to zkrátka neměla čas. No a nyní skoro každý víkend maluji, snažím se měsíčně dokončit alespoň jeden obraz. Také chodím na karnevalovou sambu, která mi přináší absolutní pocit štěstí. Živý tanec, rytmická brazilská hudba a pestré barvy… Samozřejmě, že si musím před tím naplánovat odpočinek, ale pak tu hodinu klidně zvládnu protančit a mám na to dost energie.
Mnoho lidí, kteří se rozhodnou podnikat, k tomu dlouho sbírá odvahu. Jak to bylo u vás?
Musím se přiznat, že mám to štěstí, že nacházím velkou podporu u svého manžela a rodičů. Manžel mi řekl: „Co se ti může stát horšího než to, že to nevyjde? Tak si to rok zkusíš a uvidíš. Pokud to nepůjde, tak se někde necháš zaměstnat na půl úvazku.“ To mi dodalo hodně odvahy a pak, já jsem takový střelec, že do všeho skáču po hlavě. Tímto způsobem jsem se pustila v zahraničí, v Salcburku, do magisterského studia. Také jsem do toho šla po hlavě a bez dlouhého přemýšlení. Důležité je dávat si malé cíle, a když se splní, tak se z toho nezapomenout radovat. Já jsem nekoukala moc daleko dopředu na státnice, protože to bych se strachy sesypala, ale vždy jsem si říkala: udělám tuhle zkoušku a pak se uvidí. Vždy, když jsem zvládla další krok, tak jsem si ho vnitřně odškrtla, pochválila se a soustředila se na něco dalšího. Se zakládáním mé firmy to bylo stejné. Sepsala jsem si, co je třeba udělat, a vždy jsem se soustředila jen na jeden úkol, a když ten vyšel, posunula jsem se dál. Myslím si také, že se někdy zbytečně stresujeme a máme strach, co by se mohlo stát a co když se přihodí to či ono – a ono se to většinou nestane. Jeden kamarád mi říkal, a je to pravda, že malé děti se vystavují daleko větším výzvám. Třeba naučit se chodit, to není žádná legrace, a to dítě to zkouší týdny, každý den se prostě postaví a zase spadne, a ještě jsem neviděla dítě, které by zůstalo sedět na zadku a řeklo si: tak tohle prostě nedokážu. „Peču na to“, nebudu chodit. A když se tohle dokáže naučit malé dítě, proč bychom my dospělí neměli zkoušet nové věci?
Víte, já nevím, jak se takové podnikání v cestovním ruchu rozjíždí. Mohla byste mě nechat nahlédnout trochu pod pokličku?
Příprava začínala sepsáním business plánu a tvorbou webových stránek, což bylo na podzim v roce 2015. O Vánocích jsem poslala svým potenciálním partnerům vánoční přání, aby věděli, že má firma existuje. Na začátku roku 2016 jsem se pustila do tvorby konkrétních nabídek, rozesílala jsem potenciálním partnerům nabídky, obtelefonovávala je. A jednoho krásného dne mi zazvonil telefon, tam se ozvala firma z Kitzbühelských Alp, a že by chtěli, abych je zastupovala na cyklistickém veletrhu v Praze. Musím říci, že mě to nabilo optimismem a přineslo naději, že přece jen by to moje podnikání mohlo fungovat. A z první vydařené akce se zrodily další projekty, protože jsem už měla první reference.
Kontaktovala jste ale, předpokládám, lidi, které jste znala už z dřívější spolupráce…
Ano, v tomto směru jsem to měla jednodušší. Za ty čtyři roky v cestovním ruchu jsem se seznámila s mnoha lidmi, se kterými jsem v kontaktu dodnes. Je to výhoda, když telefonujete někomu, koho znáte a kdo zná vás.
Dokážete si vybavit, kolika lidem jste zavolala, než jste získala toho prvního klienta?
Obvolala jsem asi padesát lidí a samozřejmě některým jsem volala i opakovaně. Ale tak to prostě chodí, když chcete získat pět nových zákazníků, musíte jich obvolat třeba padesát nebo sto. Když vám první tři lidé řeknou, že ne, nesmí vás to odradit. Protože každý produkt má svého kupce, jen je třeba ho najít.
Povězte mi, co vůbec takového klienta přiměje, že zadá práci vám, místo aby si vybral velkou zavedenou firmu? Co je ta konkurenční výhoda malého živnostníka?
Já si myslím, že velkou roli hraje osobní přístup a nadšení. Já jako malá agentura mohu reagovat rychle a flexibilně, a když má můj partner nějaké speciální přání, tak sama rozhodnu, že to tak bude. Zatímco ve velké firmě vše obvykle podléhá dlouhému schvalovacímu řízení, a tak se prodlužuje i čas. Snažím se hledat řešení, případně vymýšlet nějaký alternativní plán a myslím, že toho si klienti velmi cení.
Je ještě nějaká konkurenční výhoda, kterou můžete nabídnout?
Svou velkou konkurenční výhodu vidím v tom, že jsem partner lokální. Existují totiž konkurenční marketingové agentury sídlící v zahraničí, které nemají žádného zástupce na českém trhu. Takže nemají takový přehled o české mediální scéně, o aktuální situaci na trhu, nevědí, kde oslovit tu správnou cílovou skupinu.
Jak vypadají vaše pracovní dny?
Každý den je úplně jiný. Moc ráda bych na tomto místě vyzdvihla i coworkingové centrum HUB, kam chodím pracovat. Protože když člověk sedí doma a přemýšlí nad svým podnikáním, tak na něj jdou mnohdy černé myšlenky. Dokonce ho myšlenky někdy nutí, hlavně zpočátku, podívat se třeba na jobs.cz, jaké jsou tam pracovní nabídky. Zde v Hubu je spousta inspirativních lidí, kteří vám dají své rady a zkušenosti. Řeknou vám například, kam si máte dojít pro jaký papír, který potřebujte k založení firmy apod. Chození do Hubu posouvá moje podnikání vpřed. Vše jde daleko rychleji, můžete získat více názorů na to, co děláte, a kontakty. Další výhodou je, že je zde relaxační zóna, kde si mohu odpočinout. Vzpomínám si, jak jsem v minulé práci někdy místo oběda šla do zasedací místnosti a tam usnula s hlavou na stole. Zde, když na mě přijde únava, si vezmu špunty do uší, lehnu si v relaxační zóně a půl hodiny spím. A pak můžu opět pracovat a energie mám, jako kdybych znovu začínala. To si nemohu vynachválit, to se mi v Hubu také moc líbí.
Ono je to i o nákladech. Když startujete nové podnikání, tak se vám asi nechce najímat si kancelář a investovat do jejího zařizování a dalších nákladů…
Určitě. A člověk si zde navíc může uzpůsobit měsíční tarif, tedy pronájem místa v této sdílené kanceláři. Například když jedu na dovolenou, mohu si tarif pronájmu stáhnout na minimum a téměř sem nechodit. Nebo když je chřipková sezona, tak také raději zůstanu doma. Ale když vysvitne sluníčko, jsem zase tady. Je tu spousta inspirativních nadšenců a já se ráda obklopuji pozitivními lidmi.
Je důležité, aby měl člověk, i když je živnostník, nějaký svůj pracovní rytmus? Někam ráno chodil do práce?
Ano, já to mohu srovnávat – když ráno sednu doma k počítači, začnu pracovat, tak najednou koukám, že je půl dvanácté, a já jsem stále ještě v pyžamu. To není moc dobře. Zatímco když jdu do Hubu, tak se hezky obléknu, upravím, přijdu mezi fajn lidi a je mi dobře. Na druhou stranu jsou dny, kdy se cítím unavenější, zůstanu tedy pracovat doma a odpoledne si třeba lehnu na delší dobu. Učím se zkrátka poslouchat své tělo.
Kdybychom na závěr měli dát jednu radu, vzkaz těm, kteří třeba uvažují o tom, že budou podnikat, co by bylo nejdůležitější?
Nebát se udělat ten první krok. A nemluvím pouze o nastartování podnikání, ale také o aktivním oslovování zákazníků. Nic horšího se nemůže stát, než že to nevyjde. V začátcích je dobré svůj projekt konzultovat s mnoha lidmi, kteří už podnikají. Rozhodně to člověku pomůže vidět věci z více úhlů. Co naopak moc nedoporučuji, je mluvit o vašich plánech s lidmi, kteří jsou zaměstnaní. Ti vás od toho budou většinou zrazovat. Jak se říká: Neptejte se slepice, jak se má létat. Naslouchejte i mladším lidem nebo klidně své babičce, pokud vám řekne: Ty to dokážeš. Těm, kteří vás straší katastrofickými scénáři, se raději vyhněte.
Sdílet na FB
Audia a videa