teva - logo
RS - Kamarádka, která mě hlídá

RS - Kamarádka, která mě hlídá | 31.01.2020

Příběh paní Anny je hlavně o tom, že bychom neměli zůstávat v pracovním prostředí s lidmi, kteří kolem sebe šíří toxickou atmosféru, která nás nakonec může připravit o zdraví. Paní Anna odešla z tohoto zaměstnání později než měla, ale nakonec zůstala u své profese, která ji těší a kterou dovede.

Jak jsem slyšela, změnila jste v poslední době práci. Práce a dobré či špatné vztahy v ní hrají v životě pacientů důležitou roli. Jak to bylo u vás?

Jsem profesí hydrogeolog, pracovala jsem na vodoprávním úřadě mimo Prahu. Měla jsem na starosti povolování staveb – kanalizace, vodovody, čistírny odpadních vod, studny apod. Tuto práci mám ráda, protože se jedná s lidmi. Ale vztahy na tomto pracovišti s nadřízenými dobré nebyly, i když s kolegy jsme vycházeli dobře, řekla bych, že jsme se měli rádi. Zažívala jsem šikanu zejména ze strany své vedoucí. Myslím si, že i to se podepsalo na mém zdraví. Byla jsem tam zaměstnaná osm let, dnes vím, že jsem měla odejít o několik let dřív.Nastoupila jsem pak na jiný úřad blízko mého bydliště, kde mě ale ještě ve zkušební době bez udání důvodu propustili. Že důvodem byla s radostí poskytnutá informace z původního pracoviště se nabízí, neboť odchod přišel ve chvíli, kdy moje jméno bylo uveřejněno na webových stránkách zaměstnavatele. Nakonec jsem byla osm měsíců na nemocenské, na „dovolené“, kterou jsem si roky vybírala pouze po dnech. Dospala jsem deficit a s postupujícím časem jsem začala hledat, co dál. První týdny, když jsem zůstala doma, byly těžké, nechtělo se mi nic, jen umřít a ještě tajně, aby nikdo nevěděl, zkrátka zmizet. Zápasila jsem s pocitem nespravedlnosti, se kterým jsem se nedokázala smířit. Projevil se klasický syndrom vyhoření, který začal ještě v předchozím zaměstnání, a tento vyhazov vše jen dokonal. Až nyní nastupuji do nové práce, kde vedení je lidské. Pracoviště je v místech, kde jsem prožila dětství, první školy, první zaměstnání...

Hovořila jste o šikaně ze strany vedoucí, jak jste se proti ní bránila?

Mnoho let jsem se snažila zachovat klid a tvářila jsem se, že mi její útoky nevadí. Náš spor byl lidský, za pracovní důvody jen schovaný. Nechtěla jsem dusno vytahovat na veřejnost. Pak se ukázalo, že platí ono známé jak se do lesa volá... a na hrubý pytel hrubá záplata.

Jak dlouho jste nemocná RS?

Čtyři roky.

Onemocněla jste tedy během té práce, která vás stresovala. Jak se RS ohlásila?

Ano, onemocněla jsem v tomto zaměstnání, kde byla celkově hodně napjatá atmosféra. Cesta k diagnóze začala tím, že mě asi tři týdny bez ustání šíleně bolela hlava. Ten třetí týden jsem měla pracovní pohotovost, to znamenalo být na telefonu a okamžitě služebním autem přijet na zavolání policie nebo hasičů k ekologické havárii, třeba úniku pohonných hmot z havarovaného auta. Jenže v pátek v týdnu mojí pohotovosti jsem už nemohla bolestí ani oči otevřít, natož dojet na místo případné havárie. S tímto stavem jsem se „pochlubila“ bratrovi, který mi za chvíli volal zpět a posílal mě na pohotovost. Zkonzultoval moje příznaky se svým sousedem neurochirurgem, který pravil, že takto se může projevovat krvácení do mozku. Jela jsem tedy do nemocnice, kde mi udělali všechna vyšetření včetně lumbální punkce a magnetické rezonance. Za pár dní přišly výsledky. Byla jsem zrovna několik dní mimo domov a hlavně mimo dosah telefonu. Výslednou diagnózu se nejdřív dověděl bratr. Nevydržel počkat tři dny na můj návrat, tak jako tichou poštou informaci pověděl naší mámě. A ta se také potřebovala svěřit, tak to řekla mým dětem, naštěstí už dospělým. Když jsem přijela domů, všichni se na mě koukali, jako bych měla zítra umřít. Na mě to ovšem nijak nedolehlo. Přijala jsem to s pocitem, že se někdo spletl, vyměnil výsledky... absolutně jsem nepřipustila, že se taková diagnóza týká mě. Život jde dál jako dřív.

Ano, někteří pacienti to takto dělají. Co vám poradili neurologové?

Chtěli po mně, abych více vnímala své tělo, abych pozorovala, jak se cítím, všímala si toho, co se mi děje. Jenomže já zjistila, že se toho děje docela hodně. Zjistila jsem, že zakopávám i na úplně rovné chodbě, kde není vůbec žádná překážka, brní mě levá ruka, přesně prsty od prostředníčku po malíček, po schodech levou nohu táhnu za sebou a nedokážu ji zvednout, vidím dvojitě, mám tlak za očima... Nakonec jsem si řekla, že by ze mě byl za chvíli hypochondr a přestala jsem se sledovat. S brýlemi dvojitě nevidím, chodím... Navíc jsem dostala moderní léčbu, která mi hned pomohla, tedy jsem žila prakticky stejně jako před sdělením diagnózy. Pak jsem ale měla další konflikt s paní šéfovou a přišly pády, bez varování, po krátkých výpadcích vědomí. Přišla další ataka nemoci. A tehdy jsem si řekla, že s tímhle musím něco udělat. Přece se kvůli té aroganci a opojení mocí nenechám zabít! Rozhodla jsem se z této práce odejít. I když mě to strašně moc mrzelo.

Tedy vás ta ataka donutila si uvědomit, že to pracovní prostředí je natolik toxické, že ohrožuje vaše zdraví a že v něm nemusíte zůstávat?

Ano, bylo to přesně tak. Byl to takový zdvižený varovný prst. Cítila jsem se úplně vyřízená. Tak dlouho jsem tam zůstávala, protože jsem lidi a práci s nimi měla ráda. Měla jsem na starosti docela velké území, znala jsem už spoustu lidí. Získala jsem si dobrou pověst, tak za mnou chodili lidé s tím, že je poslal soused nebo švagr.

Víte, já si tu vaši práci asi nedovedu moc představit. Co jste dělala a co vás na tom hlavně bavilo

Podzemní voda obrazně patří státu a odebírat ji může jen ten, kdo má povolení vodoprávního úřadu. Ten se má starat o to, aby se s vodou hospodařilo dobře, zvláště v posledních suchých letech. A tak řešíte povolení odběru vody ze studní tak, aby ti, co odběr měli povolený dřív, vodu neztratili. Nebo domlouváte, co udělat v případě, když se voda nezodpovědným vrtáním nových studní ve stávajících studnách ztratí. Anebo se znečistí bezohledným vypouštěním fekálií... Ne všechny obce mají kanalizaci. Bylo paradoxní, že vedení mi nechávalo k vyřízení neodbytné žadatele a problematické akce, protože jsem na to tzv. měla nervy, a přitom jsem od nadřízených nikdy neslyšela pozitivní ocenění, slovní ani finanční.

Dalo by se říci, že jste příliš dlouho tolerovala špatné chování vůči sobě a dnes už byste jednala jinak?

Ano, měla jsem odejít už dávno. Jenže zase bych nepoznala tu spoustu dobrých a zajímavých lidí. Během měsíců, co jsem byla doma, jsem si říkala, že půjdu dělat něco úplně jiného, že úřady už vynechám. Byla jsem z toho všeho velmi zklamaná. Po čase odpočinku a zklidnění jsem si uvědomila, jak moc mě ta práce bavila. Potkávala jsem pestrou směs lidí – ty, kteří měli i neměli peníze, měli často zajímavé plány a já jsem jim pomáhala je uskutečnit. To mě bavilo. Kolikrát to byly úžasné nápady. Nakonec jsem si řekla, že to ještě jednou zkusím. Zjistila jsem, že hledají člověka s mým zaměřením v místě, kde jsem strávila dětství a mládí do svých 25 let. Zavolala jsem na uvedený kontaktní telefon. Paní vedoucí oddělení, kam by přijatý pracovník spadal, byla nesmírně vlídná a vstřícná, doslova mě přemlouvala, ať se přihlásím. To mi dodalo odvahu a hlavně překonalo obavu a pocit marnosti. Pak si mě pan vedoucí odboru pozval na pohovor, osobně, ne přes personální odbor, a to bylo také moc příjemné. Během hovoru jsem se dozvěděla, že i jemu někdo neváhal přinést negativní informace o mně, ale on se přesto rozhodl mě zaměstnat. Tedy jsem nyní v takové skoro euforii.

Já vás ještě vrátím k době, kdy přišly ty první ataky. A také k době, kdy vám nebylo úplně nejlépe. Co vám pomohlo se z toho dostat?

U té první ataky jsem ani neřešila, že je mi špatně, ale spíše to, že mám krizový telefon a pracovní pohotovost s povinností okamžitě po zavolání hasičů vyjet. Až když jsem začala padat, tak jsem si uvědomila, že to není dobré. Lidé kolem mě si mysleli, že jsem opilá. Těch několik měsíců, co jsem nyní byla doma, mi bylo dost zle. Neměla jsem o nic moc zájem, brala jsem antidepresiva. Nutila jsem se do nějaké činnosti, aspoň si něco přečíst, ale zjistila jsem, že mě to nebaví. Můj stav se zlepšoval až po několika měsících, velmi pomalu. Asi jedním z klíčových momentů bylo, když jsem si uvědomila, že mě netěší ani hlídání mého půlročního vnoučete. Moje dospělé děti, které jsou už na svých cestách životem, mi řekly velice důležitou větu: „Mámo, my tě potřebujeme zdravou.“ A já si přitom myslela, že mě už nepotřebují vůbec. Někdy v té době jsem začala sledovat na internetu různá videa o eresce (RS) a číst informace, před kterými jsem utíkala, aby mě potíže, o kterých se píše, nedostihly. Vybírala jsem si z toho, co pro mě je a co není. S některými lidmi jsem se mohla ztotožnit a s některými vůbec ne. Četla jsem rozhovory a dívala se na videa s lékaři. Věřím, že RS se u každého projevuje tak individuálně, že přístup nemocného k sobě samému musí být speciální, osobitý. Nakonec jsem si našla videa, která ukazovala příznivý vliv fyzického cvičení pro pacienty nemocné RS. Koupila jsem si dva stroje na cvičení a začala trénovat, dohánět, co venku nedělám, protože to z důvodu nestability nejde. Výsledkem je, že už například za sebou většinou netahám nohu při chůzi do schodů a milované vnoučátko, které mě velice baví, mohu v kočárku klidně vozit čtyři hodiny. A taky jsem se rozhodla, že umřu zdravá!

V té době jste začala hledat nové zaměstnání?

Ano. Vlastně jsem odpověděla na dva inzeráty. Z toho prvního místa mi vůbec neodpověděli. Zato ten druhý zaměstnavatel už od začátku komunikoval velmi vstřícně a to mi dodalo odvahu. Hlavně, jak jsem říkala, můj první telefonický kontakt s tímto úřadem, s vlídnou paní z odboru, kam nastupuji, mi dal chuť se zase o něco poprat.

Musela jste se nemoci v něčem přizpůsobit?

To ano. Víte, ona ta RS je dnes taková kamarádka, která mě hlídá. Když jsem unavená, tak mě naráz kdekoli zhasne, vypne jako zmáčknutím vypínače. Bývám tak unavená, že musím jít téměř okamžitě spát. Vlastně díky ní je teď můj životní rytmus v daleko větší rovnováze. Dříve jsem třeba spala jen čtyři hodiny. Dnes také dělám dost věcí, ale už na sebe tolik netlačím, nesnažím se to všechno udělat hned a najednou. Vždy mě zajímala magická, esoterická místa české krajiny, tak si o nich čtu knihy a chodím tam na výlety. Zajímám se i o jiné věci. Mohu dělat dost činností, vše se ale děje v daleko klidnějším tempu.

Tedy, obrazně řečeno, od neznámé nevlídné návštěvnice, která vám podrážela nohy, se RS stala dost kamarádkou, která vás s porozuměním hlídá a poskytuje vám více klidu a rovnováhy?

Ano. Já jí dopřeju spaní, ona mně život.

Sdílet článek

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
devět plus čtyři =*
 
Tyto webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny s třetími stranami. Používáním těchto webových stránek souhlasíte s použitím souborů cookie. Zásady ochrany osobních údajů a používání souborů cookies.
Rozumím