víc než přítel

RS se u vás obou projevila hned od začátku výrazně. Martino, jak to bylo u vás?

Po studiích jsem začala mít zdravotní potíže. Přestávala jsem vidět, začala jsem mít velké problémy s rovnováhou, špatně jsem chodila. Nakonec jsem se pohybovala s pomocí francouzských holí. Pro neurology nebylo těžké stanovit mou diagnózu. Hned v tu chvíli jsem si ale řekla, že se nevzdám, a měla jsem veliké štěstí na lidi. Roztroušená skleróza se tehdy léčila kortikoidy a lékaři doporučovali spíše klid a pohybu jen trošičku. Naštěstí jsem potkala rehabilitační sestru, která mi doporučila cvičení jógy, protože její pacienti měli s touto formou cvičení dobré zkušenosti.

JÓGA, TO JE ŽIVOTNÍ POSTOJ

Co vím o józe, je to soustava složitých cviků – ásan, které vyžadují přesné ovládání těla. Jak ji může cvičit člověk s RS?

Jóga nejsou jen složité ásany, ale i propracovaný způsob dýchání, a hlavně způsob pozitivního mentálního naladění, které nás učí tělu pomáhat. Už 18 let jsem cvičitelkou zdravotně postižených a cvičitelkou jógy a ze zkušenosti vím, že uplatnění základních principů jógy funguje. Jde hlavně o řízený dech a řízený pohyb, spojení myšlenky, dechu a pohybu. V praxi to vypadá tak, že když člověk nemůže hýbat končetinou a v myšlence si představí, jak se s nádechem zvedá a s výdechem klesá, tak se časem může podařit, že se jeho ruka či noha zvedne tak, jak člověk chce.

Nejde tedy o to vrhat se do složitých ásan?

Ano, raději opravujeme drobné nesrovnalosti a rozkolísanost, jde o to znovu tělo naladit, naučit ho základní pohyby, které máme vrozené. Citlivě soustředěně vnímat pocity těla, aby si "vzpomnělo" na to původní, co bylo naprogramováno v hlavě. Já sama mám zkušenost s těžkou atakou, kdy jsem ze dne na den lehla, jeden dva dny jsem se litovala, pak jsem začala s mentálním pohybem, prodýcháváním, vnímáním toho, co zrovna cítím. Za pár dní tělo naskočilo, začala jsem hýbat špičkou u nohy, pak jsem nohu zvedla a postupně, když jsem v té nemocnici cvičila téměř od rána do večera a dostávala léky, za měsíc jsem odcházela po svých. Ostatně velkým vzorem jsou pro mne můj cvičitel Antonín Klíma z Teplic a Jana Liberdová z Brna, kterým se právě přes toto napojení na moudrost těla daří RS úspěšně čelit. Dnes chodím bez francouzských holí a nedávno jsem si sjela i kopec na lyžích. Kdyby mi tohle v 25 někdo řekl, tak mu nevěřím.

KDYŽ KARAMBOLY DUŠI BOLÍ

Jak vypadal váš život, než jste potkala Jiřího?

První manželství, ze kterého mám dceru, nebylo šťastné. Pak jsem poznala svého druhého manžela, se kterým jsem žila dvacet let a máme spolu syna Tomáše. Zpočátku to bylo šťastné manželství. Byl to jeden z mála mužů, který uměl syna vykoupat i přebalit. Když Tomáš začal chodit, usedl manžel k počítači a přestával s námi komunikovat. Paradoxně mi to pomohlo, nemohla jsem jen tak sedět doma, nutilo mne to být stále na nohou. Starala jsem se o dceru i o Tomáše, který byl hyperaktivní dítě. Protože mám štěstí na lidi, potkala jsem kamarádku se stejně starým dítětem, chodily jsme do přírody, pomáhaly si. Další člověk, který mi byl velkou oporou, byl Jiří. Potkali jsme se v Rosce a dlouho jsme byli přátelé, myslím, že bez jeho přátelství bych poslední léta svého života těžko ustála.

Určitě se k vašemu vztahu dostaneme. Jiří, řeknete mi něco o předchozím životě?

Když jsem se vrátil z vojny, začal jsem pozorovat, že na výletech s manželkou a synem občas zakopávám a najednou se mi hůř chodí. Lékaři u mne tehdy RS nerozpoznali. Čtyři roky jsem se léčil na jinou diagnózu, můj zdravotní stav se zhoršoval, až jsem navštívil neurologii v jiném městě. Zde mi diagnostikovali RS. Bohužel se ukázalo, že mám její progresivnější formu. V manželství jsem byl celkem spokojený. Když se nám narodil syn, zrovna jsem byl v nemocnici, manželka na to zůstala sama, zvládala to a za to ji i dnes obdivuji. Dokud jsem mohl, tak jsem pracoval, stihli jsme se ještě s rodinou podívat po Evropě. Také jsem se během té doby staral o těžce nemocnou matku. Když se můj zdravotní stav postupně zhoršil, staral jsem se doma o syna, snažil se pomáhat s domácností. Na vozíku jsem od roku 2000. V roce 2008 mi manželka řekla, že by zase ráda žila normální život, a protože manželství je dobrovolný svazek, přistoupil jsem na to.

To jistě nebyla lehká doba. Tehdy jste byl už v Rosce, jak vám lidé v ní pomohli?

Hodně mi pomáhalo přátelství s Martinou. Obecně mi Roska pomohla moc. Jsem zde od roku 1997, až tady mi pořádně vysvětlili, jak mohu pravidelně cvičit, jezdím na hipoterapii, rekondice, dostal jsem se mezi lidi. A hlavně jsem pochopil, že s RS skutečně život nekončí. V době, kdy jsme se se ženou rozcházeli, jsem hledal nové bydlení, město mi nabídlo bezbariérový byt. Nevěřil jsem si, jestli dokážu takhle bydlet sám, ale díky přátelům z Rosky, otci a bratrovi jsem zjistil, že to půjde.

U NÁS DOBRÝ

Martino, byli jste s Jiřím dlouhá léta kamarádi. Co vás na něm zaujalo?

Zaujalo mne, že se při cvičení hodně snaží. To u chlapů nebývá zvykem. Snažil se, i když mu bylo zrovna mizerně. My ženské to máme jinak, máme děcka, takže i kdybychom měly dřevěnou nohu, tak se kvůli nim na ni postavíme. Líbilo se mi, jak je klidný a jak hezky mluví o své ženě. S jeho paní jsme se znaly, líbilo se mi, jak se chová ke svému synovi Danielovi, jak o něm přemýšlí, a když jsme byli někde i s mým synem Tomášem, automaticky dával pozor, aby se ani jemu nic nestalo. Například jsme byli na koních a on hlídal, aby Tomáš nespadl, protože Tom je takový divočák. To jsem ze svých partnerských vztahů neznala.

Jak jste se stali přáteli? Čím vám nejvíce pomohl a čím si myslíte, že pomáháte vy jemu?

Vyplynulo to přirozeně, protože jsme bydleli dvě vesnice od sebe. Jiří mne bral s sebou, když jel autem do Rosky na cvičení, na schůzi nebo na rekondici. Povídali jsme si, probírali, co se děje v Rosce, ale třeba i to, co nás trápí a nikomu jinému jsme to nemohli říct. Měla jsem v té době už velké problémy ve vztahu a rozhodla jsem se, že z něho chci odejít. Trvalo však ještě několik let, než jsem to mohla udělat. Jiřího klid a chlapský nadhled mi byly velkou oporou. Já myslím, že mu hodně pomáhám po fyzické stránce a nikdy, když třeba byl v nemocnici nebo se jeho zdravotní stav zhoršil, jsem ho nenechala padnout. Pomáhala jsem mu i jako cvičitelka.

Mně připadá, Jiří, že tím, jak je Martina hodně aktivní, vás dostává tak trochu z vaší ulity.

Určitě. Je pravda, že když jsem se dostal na vozík, tak jsem byl hodně doma. Chodil jsem hlavně na akce Rosky a dvakrát jsem byl v nemocnici.

Jak se stalo, že se váš vztah posunul dál? Je podle vás důležité, že jste byli dlouho kamarádi?

Určitě mezi námi zafungovala chemie. To, že se sobě líbíme, jsme si asi uvědomovali podvědomě už dříve, i když vědomě jsme si to nepřipouštěli. Pak se Jiří rozešel se ženou a já našla sílu odejít od muže. Bylo dobře, že se i naši kluci znají a rozumějí si, i když jsou každý úplně jiný. A je moc dobře, že jsme byli dlouho kamarádi, dobře se známe a nemusíme si nic dlouze vysvětlovat. Díky tomu, že máme za sebou kus života, leccos jsme prožili, umíme se radovat z maličkostí. Třeba jen z toho, že svítí sluníčko a za oknem je sýkorka.

Jak žijete nyní, Martino?

Hezky. Protože máme rádi památky a přírodu, byli jsme nyní na skvělé dovolené ještě s jedním manželským párem. Moc jsme si to užili. Díky pomoci kamarádů trávíme Silvestra na horách se všemi našimi dětmi. Celý život jsem měla štěstí na lidi, vždy přišli ve správný čas. Jiří mě nechává dělat všechny moje aktivity, nevadí mu to, učí se s Tomášem a pomáhá mu, jeho klid má na Tomáše pozitivní vliv. No a já mu zase uvařím srnčí guláš.

Jiří?

Srnčí guláš si mi teď udělala poprvé… Teď už bude na stole pravidelně. Co je podle vás ve vašem vztahu nejdůležitější, Martino?

Je důležité, že jsme spolu dlouho kamarádili a pak přišla láska. Dává to našemu vztahu velkou stabilitu. A těší mne i Jiřího humor, který umí vážné věci včas odlehčit.

Jiří, chcete něco dodat?

U mě dobrý.

Šárka Pražáková