A proč to nezkusit

Co pro vás znamená, když se řekne pečovat o sebe?

Mít se ráda. Nehledat na sobě chyby, které ve skutečnosti nemám, a pokud nějakou chybu mám, tak se s ní spřátelit. Vždy se s tím dá něco dělat.

Je to životní postoj, který máte odjakživa, nebo jste se to musela i trochu naučit?

Je to můj životní postoj, ale v určitém období jsem tento svůj optimismus trochu ztratila, některé věci jsem se musela naučit a dovedlo mě to zpět k pozitivnímu pohledu na život.

A o tom si budeme povídat. Obvykle začínám od momentu, kdy se člověk dozví, že má RS. Kdy to bylo u vás a jak to proběhlo?

Roztroušenou sklerózu mi diagnostikovali před čtyřmi lety, ale asi jsem ji měla déle. Protože si pamatuji, jak jsem v pubertě v noci vstala, chtěla jít do koupelny a náhle jsem necítila nohu, podlomila se mi kolena a upadla jsem na zem. Zdůvodnila jsem si to vysvětlením, že se mi noha přeležela a víc o tom nepřemýšlela. Vrátím-li se k okamžiku, kdy jsem seděla v čekárně MS Centra a byla zvědavá na vyjádření neuroložky, tak to bylo po porodu syna a za čtrnáct dní jsem se měla vdávat. Dlouho jsem seděla v čekárně, tak jsem usoudila, že se lékaři radí, a asi jsem se i podvědomě na verdikt lékařky připravila. Když mi neuroložka v ordinaci potvrdila diagnózu roztroušená skleróza a zeptala se mě, jak se cítím a co na to říkám, tak jsem odpověděla: „Paní doktorko, víte co, prostě to tak je, tak se asi budu muset s tou RSkou začít kamarádit.“ Paní doktorka na mě vyvalila oči a povídá: „To jsem ráda, že to tak berete.“ A bylo to. Jen jsem se paní doktorky zeptala na základní informace, co bych měla dělat a co ne.

Jsou pacienti, kteří k tomuto postoji dospějí až po několika letech. Jaká doporučení vám neuroložka dala? A co si mohu představit pod slovem kamarádit?

V prvé řadě jsme se domluvily na injekční léčbě, kterou si aplikuji třikrát týdně. Protože kdybych chtěla ještě další miminko, tak tahle léčba to umožňuje. Jinak jsem trochu svůj režim přizpůsobila nemoci. Jím více zeleniny, dávám si pozor, abych v potravinách měla vitamín D a zejména v zimě ho doplňuji i preparátem z lékárny, o kterém jsem se radila s neuroložkou. Naopak jsem přestala brát vitamínové preparáty, které podporují imunitu, to se u RS nesmí, beru jen vitamín C. Z jídelníčku jsem vypustila chemické cukry. Lékaři také doporučují, aby se člověk více hýbal, ale to se jaksi přirozeně děje, se dvěma dětmi to jinak nejde. A hlavně, od prvního dne se snažím si to nepřipouštět, protože psychika má na zdraví velký vliv.

Ono to „nepřipouštět si“ se lehko řekne, ale někdy hůře udělá. Jak to děláte vy?

Mám štěstí, že mám v povaze dělat si ze všeho legraci. A naštěstí mám i takového manžela. Když jsem mu zatelefonovala, že mám RS, tak mi na to odpověděl: „No vidíš, to až řeknu chlapům v práci, to bude něco. Oni se chlubí, že mají Škodovku Octavii RS a já mám RS manželku. To jen tak někdo nemá.“ Místo toho, abych byla smutná, že jsem nemocná, mě tím povzbudil a rozesmál. A všechno bylo v pohodě. A dnes, když to říkám některým svým přátelům, tak jsou překvapení, protože na mně to není vidět. Hned je také ubezpečím: „Všechno je dobré, jsem v pořádku.“ Prostě to tak mám, lepší je si dělat ze všeho legraci, než brát život příliš vážně. Vzpomínám si, že když se mi narodil syn, tak manžel říkal, že je moc hezký a já mu povídám, ne ne, vždyť vypadá trochu jako skřítek.

Spousta lidí se bojí o své nemoci mluvit. Komu to říkáte a komu ne?

Řekla jsem to blízkým přátelům, protože by se tvářili divně, kdybych si s nimi nechtěla na nic připít, dát si třeba panáka tvrdého alkoholu. Raději jim to vysvětlím, protože se s nimi budu přátelit mnoho let a časem by mi došly výmluvy. A na druhou stranu se mám ráda, tak proč bych si ubližovala pitím alkoholu. Nyní, když byla pandemie covid-19, řekla jsem to paní ředitelce, protože učím na základní škole a mohlo by mě to ohrozit. Domluvily jsme se na on-line vyučování a bylo to.

Jste učitelkou ve škole. Slyšela jsem ale, že to je docela stresová práce a stres je spouštěčem ataky RS. Jak to zvládáte?

Mě práce učitelky moc baví, mám ráda děti, ráda učím. Těší mě být mezi lidmi a dětmi. Naopak se cítím nesvá, když jsem doma sama. Možná přece jenom ve mně někde v koutku duše dříme strach, co by bylo, kdyby se mi udělalo špatně a nikdo nebyl doma.

Jste odjakživa učitelkou? Když jsem se o vás dozvěděla, tak mi kolegyně říkala něco jiného...

Je to náhoda, že jsem nyní učitelkou na prvním stupni ZŠ. Mám ekonomickou školu a dlouho jsem dělala zástupkyni vedoucího v Penny marketu. Jenomže to je práce na směny a když máte doma tříleté dítě, tak je to problém. Navíc, můj manžel má z předchozího vztahu syna ve vlastní péči, tedy se starám o dvě děti. Když jsme se s mužem potkali, chodil jeho syn do školky. A protože muž jezdí s tirákem, tak jsem se já, do té doby bezdětná svobodná žena, stala téměř „přes noc“ maminkou. To je veliký závazek a nemůžete to jen tak odbýt. Byla jsem připravená nejen dát tomuto synovi lásku, ale chtěla jsem, aby měl v životě i nějaký řád. Protože můj muž byl na syna sám, fungovala mezi nimi spíše „nevýchova“ a já jsem přece jenom chtěla, aby syn například pravidelně jedl, uklízel si pokojíček, chodil včas spát a tak podobně. Chvílemi to byl docela boj, musela jsem se za sebe a za svůj názor postavit.

Jaké to bylo, když se narodil druhý syn?

Byla jsem ve stresu. Měla jsem pocit, že bych si to miminko měla více užívat, zároveň jsem nechtěla ošidit ani druhého syna a manžela, navíc manžel byl stále na cestách. Chtěla jsem také, aby byla uklizená domácnost a všechno kolem rodiny klapalo. Když jsem měla pocit, že to tak není, buď jsem to v sobě dlouze přemílala, nebo jsem to chtěla řešit s manželem, což bylo ještě horší, protože to vede často ke konfliktu. Zkrátka mě můj optimismus přešel.

V té době jste se také dozvěděla, že máte RS.

Ano. Lékařka v RS Centru mi pak zpětně vysvětlila, že tento stres mohl spustit první ataku nemoci.

Jak jste se ke svému optimismu vrátila?

Jednoho dne jsem se zastavila a říkám si. Vždyť ty už si sama sobě protivná. Pořád se ti něco nelíbí, upozorňuješ na maličkosti, které bys mohla nechat být. Starší syn začal chodit do první třídy, samozřejmě, že mu hned všechno nešlo, to se přece děje, a já z toho někdy udělala velký problém. Všimla jsem si také, že kolem mě chodí celá rodina trochu po špičkách. Uvolnila jsem se, přestala jsem chtít po sobě i po lidech kolem sebe, abychom byli dokonalí a věci se začaly obracet k lepšímu. Přestala jsem si těch maličkostí všímat. Když starší syn například přišel, že se mu něco nepovedlo, ujistila jsem ho, že nikdo učený z nebe nespadl, a šli jsme to v klidu vyřešit. Celá atmosféra v domě se změnila. S manželem jsme byli ve větší pohodě a starší syn začal za mnou opět chodit a říkat: „Mami, představ si, co bylo ve škole.“

Manželův syn vám říká mami?

Ano. Když jsme se s mužem potkali, do ničeho jsme ho nenutili, mohl mi říkat jak chtěl. A po svatbě najednou přišel a řekl mi mami. To mě moc potěšilo.

Naučila vás zkušenost, o které jste mluvila, být k sobě laskavější?

Ano.

My jsme odbočily od toho, jak jste se stala učitelkou, jak to bylo?

Věděla jsem, že se dvěma dětmi na směny pracovat nemohu. Říkala jsem si, propána, co budu dělat? Moje maminka se tehdy setkala s přítelkyní, která zakládala školu, a ta potřebovala do školy asistentku. Někteří lidé mi říkali, že to bude stresující práce, ale já si řekla, proč to nezkusit. A zjistila jsem, že se mi ta práce moc líbí. Potom odešla jedna paní učitelka na prvním stupni na mateřskou dovolenou a paní ředitelka mě požádala, zda bych tuto třídu nepřevzala. Musela jsem si ihned začít doplňovat vzdělání, nicméně to mi nevadí, protože učení mě baví a doufám, že děti dovedu až do páté třídy.

Tedy jsme se obloukem dostaly do přítomnosti, kdy jste v pohodě. Jak se dělá pohoda?

Teď je to docela těžké, když se díváte na zprávy. Ale já vypnu, přestanu to poslouchat, ležím na gauči a v duchu si říkám: To by bylo hezké, kdybych vyhrála ve sportce. A představuji si, co všechno bych si za ty peníze koupila.

Na co se těšíte?

Na to, až dostuduji školu. Těším se také, až přejde nynější období plné negativních zpráv.