Dnes jsem jinde

V roce 2003 dostala paní Lenka zánět očního nervu. Vůbec ji nenapad-lo, že by se mohlo jednat o větší zdravotní problém. Nicméně na mag-netické rezonanci a dalších vyšetřeních se ukázalo, že se jedná o roz-troušenou sklerózu. První tři roky s RS byly pro paní Lenku krušné. Relapsy nemoci přicházely několikrát do roka. Tehdejší zaměstnavatel, soukromá škola, paní Lenku propustil z práce. Vlastně to byl jeden ta-kový začarovaný kruh. Učení ve škole ji stresovalo, přišla ataka nemoci, a protože byla nemocná, tak jí po návratu z nemocenské dovolené vedení ško-ly oznámilo, že už ji nepotřebuje. Paní Lenka říká: „Tehdy jsem si poprvé uvě-domila, že sice kortikoidy a následná léčba mě dostanou z ataky, ale aby ataka nepřišla, musím lépe chránit svou psychiku.

Praktické rady, jak čelit stresu naleznete také v článku pro RS Kompas: Sedmero rad, jak čelit stresu při RS psychoterapeutky Jany Tomanové

Prvním krokem bylo, že jsem si cíleně začala dělat radost, třeba maličkostmi. Všímala jsem si také toho, co mně naopak nedělá dobře, stresuje mě, štve mě to a začala jsem se učit říkat ne všemu, co pro mě nebylo dobré,“ vysvětluje paní Lenka. „Moc důležité bylo pro mě pojmenovat si, co chci, co nechci a říkat to nahlas,“ dodává Lenka a uzavírá: „Pro mnoho lidí byla moje změna chování velkým překvape-ním, protože dříve jsem se snažila každému vyjít vstříc, vyhovět, přesto-že mi to bralo energii. Dnes jsem jinde, už si nenechám líbit nic, co mi škodí.“ Paní Lenka ušla velký kus cesty. Na počátku byla velmi zranitelná bytost, která si v zaměstnání nechala někdy naložit i to, co téměř neunes-la. Navíc lidé kolem ní věděli, že ona je ta, která vyslechne všechny jejich trable, ale když potom paní Lenka potřebovala někoho, kdo by i jí nabídl v nesnázích podporu, jako kdyby tu nikdo nebyl. To všechno byly ingredien-ce stresu, který byl hlavním spouštěčem její nemoci. Prvním krokem jak z toho ven bylo, že začala být více pozorná jakými lidmi se obklopuje a zda jí tyto vztahy přinášejí do života něco pozitivního. Povrchních vzta-hů se nakonec zbavila. Z Litoměřic se vrátila do Mostu, odkud její rodi-na pochází a začala učit němčinu na státní střední škole. Brzy zjistila, že ani zde nemůže učit podle svých představ a v celém systému školy bylo mnoho věcí, které ji rozčilovaly a okrádaly o čas a energii. Nakonec se roz-hodla splnit si svůj dlouholetý sen. „Vždy jsem chtěla být soukromou učitelkou, ale měla jsem strach,“ svěřuje se paní Lenka. „Najednou jsem ale cítila, že musím z této střední školy odejít, jinak přijdu úplně o zdraví, a tak jsem si vyřídila živnostenský list.“ Přestože paní Lenka měla pocit, že by ze současného zaměstnání měla okamžitě odejít, ještě chvíli tam vydržela a budovala si trpělivě kontakty. Začala spolupracovat se sou-kromými jazykovými školami, nabízela individuální hodiny, až nakonec přišel okamžik, kdy opustila zaměstnání a postavila se na vlastní nohy. Paní Lenka říká: „To byl docela náročný půlrok, dopoledne jsem učila ve škole, odpoledne jsem měla soukromé hodiny a večer jsem hledala na internetu možnosti, kde bych se ještě s tím, co dovedu, mohla uplatnit. Nakonec jsem měla dost kontaktů a práce v červnu 2010 jsem odešla ze zaměstnání a v červenci jsem začala žít nový život,“ vzpomíná paní Len-ka. Dalo by se říci, že to, co paní Lenku pohání dodnes kupředu, přináší jí radost a dává jí pocit štěstí, je vědomí, že věnuje energii vlastním projek-tům. Toto psychické naladění začalo prospívat i její RSce, přestaly na ni útočit ataky nemoci a zažívá dlouhá období stabilizace zdravotního stavu. Když se jí zeptáte, co by poradila člověku, který je možná ve stejné situaci jako tehdy ona, chtěl by dělat to, co ho těší, ale zároveň se bojí pustit do podnikání, paní Lenka odpoví: „Důle-žité je překonat strach to udělat. I já jsem měla zpočátku obavy, jestli budu mít dost zájemců o výuku, ale ukázalo se, že jsem se vůbec bát nemusela. Bylo to tím, že jsem do toho nešla úplně po hlavě, ale sku-tečně jsem si budovala kontakty, hledala studenty na soukromé hodiny a až teprve když jsem cítila, že je jich dost, tak jsem opustila zaměstnání. I když máte pocit, že musíte odejít z práce hned, je lepší si dát čas, půl-rok, rok na vytvoření nových pracovních příležitostí, připravit se na ten přechod. Proti strachu mi pomáhá připomínat si, že to, co dělám, dělám pro sebe. Naplňuje mě to radostí, která je lékem proti zbytečnému pře-mítání,“ přemýšlí nahlas Lenka.

Samozřejmě taková změna v životě je hodně náročná, podle Lenky jí po-mohl udržet tempo a zůstat stabilizovaná i pohyb. Lenka ráda cvičí, pla-ve, chodí na procházky, a to ji dodnes dobíjí. Nyní, po osmi letech pod-nikání, už je v situaci, kdy její denní režim je nastaven tak, že dopoledne učí, odpoledne má čas pro sebe a k večeru ji čeká ještě pár hodin učení. V neposlední řadě si samozřejmě polepšila i finančně. Nebylo to ze dne na den, musela se také naučit říci si o spravedlivou odměnu za svou práci, ale i to dnes dovede. A jak už jsme řekli na začátku, dnes už dává práci i dal-ším kolegům učitelům. Příběh Lenky je dalším vyprávěním o tom, jak se z nesmělé ženy stane sebevědomá dáma, která ví kdo je, co chce a umí si o to říci