teva - logo
Cítit život

Cítit život

Vydáno:

Paní Vlasta Voborníková má RS diagnostikovanou 4 roky, ale je možné, že první příznaky nemoci měla už dříve, jen se nevědělo, že je to RS. Paní Vlasta je majitelkou sklářského studia Miracle v Novém Boru, které se specializuje na ruční výrobu skla s originálními dekory. Svou práci i po dvaceti letech miluje, vychovala 6 dětí a firma vzkvétá. Tak co se pokazilo, že přišla RS? Paradoxně jednou z příčin, která asi spustila její RS je, že do všeho jde úplně naplno. Na 300 %. To, co dělá, dělá s nejvyšším nasazením, a tedy se po čase její tělo dostalo do téměř nepřetržitého stavu nabuzení, bez nutných přestávek na nádech, relaxaci a vychutnávání si zážitků. Tento příběh není o tom, že by člověk neměl mít v tom, co dělá, minimálně kapku vášně. To většinu z nás nabíjí. Ale nesmí nás ta vášeň pro život úplně pohltit. Protože pak nás někdo, či něco zastaví. A někdo možná řekne: „Počkej, přestaň život překotně vytvářet a zkus ho také cítit.“

Vidím tady spousty krásného skla. To je všechno vaše práce?

Všechny dekory na sklo, které zde vidíte, jsem si vymyslela. Přestože podnikám už dvacet let, pořád mě to baví. Byla jsem svou prací úplně pohlcená, vlastně jsem „prolétávala“ svým životem v permanentním nabuzení. Nakonec mě až RS donutila, abych se trochu zastavila. Dříve jsem se budila v pět hodin ráno, vyskočila jsem z postele a běžela jsem do práce, protože mě večer napadl nový barevný nápad na dekor skla a chtěla jsem to vyzkoušet. Víte, většina lidí má stres spojený se strachem, úzkostí, s negativními pocity. Já jsem byla ve stresu, dá se říci, z velké radosti z toho, co dělám. Ale kvůli tomu jsem neuměla vůbec odpočívat, úplně vypnout. Zákazníci ode mě nikdy neslyšeli ne. Já jsem věděla, že to, co slibuji, je na hranici toho, co se dá stihnout, ale vždy jsem to slíbila. Všem jsem řekla, to dáme, budeme zde i v neděli a tohle jsem praktikovala až do nedávna.

Jak jste se k této náplni podnikání dostala?

Můj muž pracuje se sklem celý život a tak trochu mě k tomu přivedl. Já jsem také pracovala ve sklárně, ale jako obchodní referentka. Jednou nám do firmy přišly barvy, ukázalo se, že skláři s nimi nechtějí pracovat, protože to byly hydroglazury, které se ředily vodou. Mě se ale moc líbily, tak jsem začala zkoušet, co se s nimi dá dělat a vyšly mi z toho úplně nové zajímavé designy. A to byl začátek našeho podnikání. Řekla bych, že mým štěstím bylo, že jsem nebyla v tomto oboru vyučená, a tedy jsem často zkoušela i to, co by někdo ze sklářů považoval za „bláznivé“. Přišla jsem na úplně nové technologické postupy, které si i dnes vymýšlím a dotvářím. Podstata naší technologie je, že své výrobky při finální úpravě zdobíme kovem, což se často u skla nevidí. Nicméně díky té radosti, že se věci daří, jsem byla neustále ve stresu.

Jak se u vás projevila RS?

Lidé mě začali upozorňovat, že podivně dávám nahoru ramena nebo jsem hovořila se zákazníkem a najednou jsem cítila, jak mi tuhne tvář. V noci jsem se moc nevyspala, často jsem se budila, protože jsem byla tak ztuhlá, že jsem se nemohla na posteli ani otočit. Cítila jsem, že něco není v pořádku, začala jsem také přibírat kila, protože večer jsem stres zaháněla jídlem. Byla to konečně po tom náročném dni klidná chvilka, nikdo nic nechtěl. A můj muž, se kterým žiji už dvacet let mi říkal: „Vlasti, takhle to nedělej, zastav se.“ Já jsem si s ním třeba sedla, dali jsme si kávu, protože můj muž kávu rád a já jsem ani nevěděla, že jsem ji vypila. Jeli jsme na krásnou dovolenou, protože už jsme začali vydělávat peníze a mohli jsme si plnit přání a já jsem po dovolené téměř vůbec nevěděla, kde jsme byli a co jsem tam viděla. Můj muž rád cestuje, navštívili jsme spoustu památek, ale já si to skoro nepamatuji, těch dvacet let prolétlo strašně rychle. Navíc máme šest dětí. Muž čtyři a já dvě. Vychovali jsme je, postarali se o ně. Naším cílem nebylo primárně vydělat peníze, nás zkrátka bavilo, co jsme dělali. Peníze jsme vydělali, ale já jsem zjistila, že nemám v paměti zapsané skoro žádné zážitky.

Vraťme se k počátkům vaší RS, měla jste ještě nějaké zdravotní potíže?

Měla. Začala jsem se různě třást, měla jsem problémy s močovými cestami, zejména když jsem se dostala do nějaké hodně stresové situace, například krátký časový termín na dodání zboží. Lékaři ale zprvu nevěděli, co se mnou je. Takhle to se mnou bylo delší dobu, pak jsem šla za svou praktickou lékařkou a povídám jí: „Paní doktorko, cítím, že je něco špatně, třesu se, nevyspím se, brní mě nohy.“ Lékařka mě poslala na neurologii, kde ordinovala taková stará paní doktorka a ta mi předepsala Neurol. Nakonec jsem se objednala k jiné neuroložce, která mě poslala na magnetickou rezonanci. Následovala další vyšetření, která prokázala, že se jedná o RS.

Víte, tohle je hodně zvláštní rozhovor, protože mi připadá, že ta vaše práce vás spíše nabíjela, je to taková vaše vášeň, tak co bylo to, co vás nakonec stresovalo a spustilo RS?

Ona byla nabíjející, ale tělo to nezvládlo. Tam byla někde, já tomu říkám, systémová chybka. Podle mě ji má v těle každý z nás. Když něco přeháníte, tak to organismus nezvládne, a to se myslím stalo i mně. Když jsem přišla s verdiktem RS, tak mi místní neuroložka, paní doktorka Hladká, říká: „Já to na vás vidím, vy jste v nepohodě.“ Podivila jsem se: „Já přece nemohu být v nepohodě, mám kupu šťastných hodných dětí, které nás milují, jsem finančně zabezpečená, mám hodného chápajícího manžela, my jsme spolu 24 hodin denně a jsme spolu v pohodě. Já nevím, z čeho bych se měla cítit v špatně.“ Ona odpověděla: „Něco v životě vám chybí, zkuste to zjistit.“

Co jste s tím udělala?

Paní doktorka mi dala jméno terapeutky, své kamarádky, která měla na stránkách, že dělá jakési odblokování. To mě odradilo, protože já na co si nesáhnu, tomu nevěřím. Tohle mi připadalo jako nějaké čáry máry. Našla jsem si proto jiného psychologa. Přišla jsem k němu, on mi řekl, že máme hodinu, tedy jsem mu hodinu vyprávěla. On mě asi pět minut před koncem zastavil a povídá: „Jak byste definovala v procentech, kolik času jsme oba mluvili?“ Já povídám: „No asi 50 % na 50 %. On říká: „Ne, 90 % času jste mluvila vy a 10 % já. Jak vás tak pozoruji, vy všechno víte, všechno řídíte, ale vůbec nevěnujete pozornost svým pocitům.“ Překvapeně jsem odpověděla: „Pocity? Nerozumím. Můžete mi to nějak vysvětlit?“ A on mi poradil, abych si do příště udělala takové cvičení, že když se mi v životě něco přihodí, kdy budu silně vnímat nějakou emoci, ať ji vyjádřím i fyzicky. Když mě například někdo naštve, ať se tak i zatvářím, nebo když si oddechnu, ať to nějak na té fyzické úrovni vyjádřím. Zakrátko ke mně přišel jeden pátek zákazník a chtěl po mně zboží, kterým by zaplnil kamion, který vyjíždí v následující pondělí. A rozvinul se mezi námi tento dialog: „To nemůžeme stihnout.“ „To se musí stihnout,“ řekl zákazník. Byl to pán, který s námi obchoduje už dlouho a pravidelně, vždy jsem se práci pro něj bála odmítnout. A já povídám: „ Ne, nezlobte se, prostě ne, my to nestihneme, máme hodně práce.“ Zeptal se mě, kdy bychom to stihli. Já řekla: „Za měsíc.“ A on se k mému velkému překvapení zamyslel a řekl: „Tak jo.“ Když zavřel dveře, úlevou jsem se „téměř položila“. A tak začalo mé pozorování a noření se do mých pocitů. Učila jse se například takové normální věci jako zastavit se, sednout si venku na lavičku a podívat se, jaká je obloha a počasí, v klidu se nadechnout.

Vyhledala jste nakonec i tu terapeutku?

Ano. A je moc dobrá. S tou jsme se podívaly i na některé mé vztahy z minulosti i ze současnosti a přestože mám většinou s lidmi dobré vztahy, doporučila mi, abych se zkusila více svým blízkým lidem otevřít, více se k nim přiblížit. Udělaly jsme spolu i takovou techniku, kdy se mi podařilo ze sebe setřást určitý blok vůči své mámě. Ona je hodně emocionální a přestože jsou s otcem čtyřicet let, často se hádali a hádají dodnes. Jak se říká v jedné knize Roberta Fulghuma – dělají tak lásku a já to jako dítě špatně nesla. Během jednoho sezení s terapeutkou jsme tyto ve mně hluboko schované pocity vyčistily a najednou je můj vztah s matkou o poznání vřelejší. Tuto techniku lze použít na urovnání i jiných vztahů, které v nás v životě vyvolávají napětí. Navíc můj učitel angličtiny, který zároveň také vystudoval psychologii, mi doporučil některé relaxační techniky, abych se dokázala fyzicky a psychicky lépe uvolnit.

Když se na to podíváte zpětně, co bylo to, co vám nakonec škodilo, i když jste si to neuvědomovala?

Byla jsem permanentně v napětí. Toto nabuzení je do jisté míry potřeba, ale také je třeba se mezi tím uvolnit a toho jsem téměř nebyla schopná. Byla jsem nepřetržitě „našponovaná“, ale nevěděla jsem o tom, byl to pro mě normální stav duše a těla.

Kdybyste dnes měla říci, co je nejdůležitější, aby člověk mohl dělat to, co chce, ale zároveň žil s RS v souladu, co by to bylo?

Naučit se odpočívat. Naučit se v některých situacích říkat ne. A hlavně krmit duši vším, co jí dělá dobře. Zážitky, setkání s inspirujícími lidmi, návštěvou hezkých míst, obyčejnými věcmi jako je podívat se, jak svítí sluníčko a kočky se na něm rozvalují. Být sám k sobě i ke světu kolem sebe pozornější. Nepřijít o tu vášeň, která vás v životě pohání, ale nezapomenout se zastavit.

Sdílet článek

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
pět plus dva =*
 
Nechte si posílat RS KOMPAS Novinky


Souhlasím se zpracováním svého osobního údaje - emailové adresy, a to za účelem zasílání novinek.

Informace o používání souborů cookies

Tyto webové stránky používají k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny s třetími stranami. Máte-li zájem, můžete si upravit nastavení. Své rozhodnutí můžete kdykoliv změnit na stránce "ochrana osobních údajů".
Povolit všechny soubory
Vedle nezbytných souborů tyto stránky k analýze návštěvnosti používají službu Google Analytics. Pokud si nepřejete data sdílet, můžete tuto službu zakázat.