teva - logo
Jak žít s RS? Jak vidět to, co v životě chceme?

Jak žít s RS? Jak vidět to, co v životě chceme?

Vydáno:

Proč jsem onemocněl RS? Proč zrovna já? Jak mohu s diagnózou roztroušená skleróza dál žít? Jak zvládnout emoce, které mě po sdělení diagnózy RS pohltily? Co se pokazilo? Přinese RS do mého života něco pozitivního? Mohu díky RS žít lepší život než doposud? Na tyto a další otázky pacientů jsme hledaly odpovědi s psychoterapeutkou Karin Emily (Řehákovou), která působí v MS Centru ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady.

Zeptám se trochu provokativně. K čemu pacient potřebuje psychoterapeuta, co pro něj může udělat?

Odpovím asi podivně a také možná až provokativně: Protože v dnešní době plné stresu potřebujeme psychoterapeuta skoro všichni. Ale zpět k vaší otázce. Ve slově pacient už je obsaženo, že se jedná o člověka, který má nějaké zdravotní obtíže, s něčím se léčí, a to je v životě vždy mezní situace. Máme o sebe strach, jsme nejistí, nevíme, jak se nemoc vyvine, co s námi bude dál. Je to jedna z těch situací, kdy je pomoc takovéhoto průvodce, „pečovatele“ o zdraví duše, užitečná a v mnoha případech i vítaná. Ne každý má to štěstí, že má podporu v rodině či v partnerském vztahu a psychoterapeut může člověku poskytnout jakousi záchrannou síť, aby se v tom náhlém přívalu emocí neztratil. Kvůli starostem o své zdraví často lidé nespí, přepadávají je různé úzkosti, mohou se objevit i depresivní stavy. I zde je psychoterapeut nápomocný. Stává se i to, že pacient přijde k nám na specializované pracoviště už s informací, že má RS, ale hlavou se mu honí spousta otázek a pochybností, protože zdravotníci na neurologii, kam podle bydliště spadá, mu tuto zprávu nesdělili příliš citlivě, nebo mu dali málo informací. Přiznejme si, že i pro lékaře je těžké říkat pacientovi informaci, o které vědí, že reakcí na ni může být pláč, zloba, strach apod. Navíc lékaři jsou dnes přetíženi zbytečnou administrativou, slouží přesčasy, noční služby, bývají unavení, každý z nich má také svůj osobní příběh, který nemusí být jednoduchý. Má-li lékař plnou čekárnu lidí, tak obvykle ani nemá čas nechat pacienta plně si uvědomit a pochopit, co se právě dozvěděl, alespoň trochu zvládnout emoce, které přirozeně následují. Veškeré tyto pacientovy reakce mohou zůstat zastavené, „odseknuté“, a to není dobré.

Pomohlo by, kdyby v ordinaci neurologa byl přítomen i psychoterapeut už v okamžiku, kdy tuto diagnózu sděluje?

Kdyby byl psychoterapeut přítomen už v ordinaci neurologa, kdy je pacientovi sdělována diagnóza, to by bylo optimální. Lékař obvykle nemá čas podrobně zjišťovat, jak se pacient cítí, jestli může hned odejít domů, nebo potřebuje čas na to, aby se vzpamatoval. Je pro něj těžké rychle zjistit, co všechno se pacientovi honí hlavou, jestli a jak informaci o své nemoci vstřebal, jestli to „ustojí“. Zatímco psychoterapeut má čas poskytnout pacientovi tuto první záchytnou pomoc. Během hodinového sezení už se dá nemocnému leccos vysvětlit, některé obavy rozptýlit, otevírá se zde pro pacienta bezpečný prostor pro sdílení a vyrovnávání se s novou situací. Samozřejmě než pacient přijme svou nemoc, trvá to týdny i měsíce, v některých případech i roky. Smířit se s tím, že RS ho bude provázet do konce jeho života, je obtížné. Psychoterapeut navíc nedává podporu pouze léčenému, ale může poskytnout pomoc a péči celé rodině pacienta. Protože pro úspěch léčby je důležité, jak se rodina k pacientovi postaví, jakým způsobem ho bude podporovat.

Co všechno tedy může psychoterapeut pro pacienta při tomto prvním setkání udělat?

Je to samozřejmě individuální, podle osobnosti pacienta. Nicméně, budeme-li hovořit o tom, co by bylo ideální, tak v prvé řadě je důležité, aby ten člověk měl dost času tuto informaci zpracovat.

Představte si situaci, kdy pacient odejde z ordinace lékaře na metro, na vlak a my nevíme, co udělá. Jestli půjde a na prvním rohu se opije, či bude následovat nějaká úzkostná reakce, zhroutí se apod. Pro někoho sdělení této diagnózy může znamenat konec světa. Během těch padesáti minut u psychoterapeuta má pacient čas si to nějak v klidu srovnat v hlavě. Vydýchat se, napít se, vyplakat se, zkrátka je důležité, aby tam byl prostor na prožití emocí, protože tyto emoce bývají silné, až paralyzující.

Objevuje se už při tomto prvním setkání i otázka: Proč se mi to stalo?

První otázka, kterou si pacienti obvykle kladou je: Proč zrovna já? Onemocnění RS bývá často spojeno se stresem z toho, že v nedávné době museli tito lidé řešit těžké životní situace, při kterých si ale nemohli dovolit dát průchod emocím. Tzn. tyto pocity „zatlačili“ do těla. Když o tom začne pacient přemýšlet, nastane u něj alespoň rámcově „AHA“ efekt, díky kterému může lépe vidět, co by mohl změnit, aby žil zdravější život. Samozřejmě neurolog pacientovi vysvětlí, co to znamená, když se o RS hovoří jako o autoimunitním onemocnění, ale myslím, že pochopit tu nemoc i na úrovni duše je také velmi důležité. Já jako psychoterapeut pomáhám pacientovi si uvědomit, co se stalo na úrovni jeho psychiky, jak přispělo k jeho onemocnění zranění jeho duše a případně se můžeme podívat i na to, jak ji začít hojit.

Může z tohoto prvního sezení pacient odejít s určitým vhledem, co by pro svou duši mohl udělat, aby se cítila lépe?

Přesně tak. Hodně záleží na osobnosti člověka. Zda ho například tato zpráva vyburcuje k aktivitě, zda jde do postoje – já se nedám, já to vybojuji, nebo naopak ho tato informace položí do pasivity s myšlenkami – tak to je konec, nebudu mít děti, neuvidím je růst, dům nedostavím apod. Na mně je, abych vhodně podpořila toho, kdo cítí beznaděj a zbrzdila bojovníka, který by si přílišnou aktivitou mohl ublížit. V každém případě je ale nutné, aby si lidé dovolili své emoce prožít a odžít. Říkám pacientům – plačte, vyčítejte, vztekejte se, ať ty emoce proudí. Hlavně si hned nenavlékejte to brnění silného muže či nezlomné ženy se záměrem – vezmu si ten „přetěžký stříbrný meč“ a vzhůru do boje.

Může to být ale velký příval emocí. Jak to udělat tak, aby pacient dostal, prožil si, co potřebuje, ale rodina nezůstala jako „po výbuchu“?

Proto říkám, že v ideálním případě by bylo dobré hned začít pracovat s celou rodinou pacienta. S partnery a dalšími členy rodiny. Aby na to byli připravení. Aby chápali, co se v životě pacienta děje, že tyto emoce přijdou a že je dobré je podporovat. Že to není osobní, nemusí to být ani o vztahu, ani o fungování celé té rodiny. Jak už jsem říkala, cílem je, aby ty emoce pacient ze sebe dostal a vytvořil si prostor pro přijetí RS a přijetí změn, které nemoc může do jeho života přinést. Mohou to být i změny pozitivní.

K tomu se určitě dostaneme. Povídáme si zde o okamžiku, kdy si člověk uvědomí, co by mohl udělat pro svou duši, ale mně připadá, že to se nedá zvládnout za pár setkání...

Někdy je to opravdu dlouhá práce, než se dostaneme do bodu, co by člověk mohl udělat pro svou duši. Je to dlouhý proces. Tato otázka padá až po nějaké době. Nejdříve společně hledáme spouštěče nemoci. Člověk si klade otázku: Proč se mi to stalo? Vůbec si připustit, že se člověku stalo něco, co ho velmi stresovalo, to je velká věc. Připustit si například, že ta úžasná laskavá maminka byla naprosto famózní manipulátorka, která si tím vytvářela prostor, ve kterém mohla přežít se svým partnerem, nebo že žena až doposud na první místo kladla rodinu a nedívala se na své potřeby, dávala sama sebe až na poslední místo, přestože cítila únavu a často se cítila ve stresu apod. To jsou všechno věci, které lidé potřebují pochopit a přehodnotit svůj pohled. Podívat se i na to, jaký vliv to mělo na jejich život, a potom se teprve mohou dostat ke své duši a tělu. Dotýkáme se často těžkých příběhů a lidé na to reagují různě. Někteří to vidět nechtějí. Nechtějí se pouštět do rozklíčování těchto často bolestných okamžiků ve svém životě. Já mohu mnohé nabídnout, ale samozřejmě musím respektovat jejich volbu, pokud se rozhodnou nevěnovat tomu pozornost. Obvykle pak je ale další ataka nemoci donutí se podívat na to, co je v jejich životě v nepořádku, odhalit spouštěče ataky nemoci, protože to je také pro úspěch léčby důležité.

Pro lidi, kteří zvolí přístup popření, tedy dělají, že „RS tu není“, může být druhá ataka horší, protože říká, že nemoc tu je. Co pro ně můžete udělat?

Já je samozřejmě před tímto popřením varuji. Vysvětluji jim, že jsou lepší způsoby, jak na RS reagovat, aby to druhé varování těla nepřišlo. Nemohu ale nikoho do ničeho nutit, mohu jen nabízet. Co si pacient z té „bonboniéry života“ vytáhne, to je jeho volba.

Když člověk dělá, že „nemoc tu není“, tak ještě přidá ve svém životním tempu?

Já bych řekla, že ano. Ti lidé si chtějí vyzkoušet své limity, zjistit, co jejich tělo ještě zvládne.

Hovoříme zde o poslouchání těla a duše zároveň, ale lidem nemocným RS se doporučuje, aby dál pracovali, pokud možno žili život jako předtím. Dá se to všechno skloubit?

To je jedna rovina, že tělu nedáváme to, co by potřebovalo. Ale když už o tom víme, tak můžeme věnovat pozornost fyzickým prožitkům. Tělo je moudré a je mnohem rychlejší zprostředkovatel našich prožitků než naše hlava, která vše racionálně zpracuje. Jenomže pokud jsme hlavně v té hlavě, tak jsme jako obrácený sněhulák. Hlava je ta největší koule, emoce jsou prostřední koule a tělíčko je ta malá koulička. Mělo by to být úplně naopak. Nedivme se, že jsme nemocní, že somatizujeme, protože hlava zatlačuje všechno ostatní do země. Jsme ve vleku racionálních myšlenek, praktických úvah, přemýšlíme, jak co udělat rychleji, chytřeji, lépe a vůbec nevěnujeme pozornost tomu, jak se cítí naše tělo i duše. Přitom tělo nás varuje i v komunikaci s lidmi, kdo nám sedí, kdo nám nesedí, jestli je nám na nějakém místě dobře, či ne, jestli jsme unavení. Když nás něco bolí, vezmeme si prášek proti bolesti, abychom řeč těla náhodou nezaslechli, jenomže ono nám dává větší a větší signály a my na ně nereagujeme, až si vykoledujeme nějaký pořádný malér.

Mně přijde, že se nakonec vždy dobereme k rovnováze v životě. Jakou roli v tom hrají meditace či relaxace?

Víte, s meditacemi to není tak jednoduché. Když ke mně přijde někdo, kdo je úplně psychicky na dně, tak si moc nedovedu představit, že by se měl učit meditovat. Vím, jak je to těžké, i když je člověk v úplné pohodě. Meditace, pokud o ně člověk projeví zájem, bych nechala až na později. Já hodně pracuji s relaxačními metodami, kterých je mnoho. Jsou relaxační metody, ve kterých se zapojují svalové skupiny a jiné například na bázi imaginačních technik. Při nich si pacient představuje pocity, vybavuje si pocity, vsugerovává si pocity. Potom jsou to různé imaginace, kdy člověk sní sám, nebo řízené imaginace, kde se čte příběh, člověk si představuje čtený text a vytváří si vnitřní obraz. Relaxací je celá řada. Ať už je to receptivní muzikoterapie, aktivní muzikoterapie, arteterapie. Je mnoho způsobů, jak si dopřát uvolnění v relaxaci, tedy úplně jiný emoční i fyzický zážitek.

Vydala jste novou knížku o relaxacích. Jak jste ty relaxace vybírala?

Některé imaginace napsala moje kolegyně Lea Paulínová, některé jsem napsala já, dokonce přímo na tělo těch svých klientek. Protože tyto relaxace byly vyzkoušeny v praxi a osvědčily se, rozhodly jsme se, že je vydáme jako knihu. Je tam mimo jiné autogenní trénink, Jacobsonova progresivní relaxace, což jsou dvě nejklasičtější relaxační techniky, které používají psychologové a psychoterapeuti a k tomu jsme, jak jsem se zmínila, napsaly i své vlastní. Ta kniha vznikla na popud našich pacientů, které učím relaxační techniky. Začaly jsme být jimi oslovovány, že chtějí tuto relaxační techniku, ale načtenou naším hlasem. Leccos se dá najít na internetu, ale jak je klient zvyklý na váš hlas a má natrénováno s vámi, tak chce i ten samý zvuk domů. Řekli jsme si, proč ne, má to logiku, tak to uděláme. Udělaly jsme si obrovskou radost. Protože toto není naše první kniha, i ty minulé měly úspěch, tak se těšíme, až tuto novou knihu budou pacienti využívat. Já osobně té knize říkám terapeut na doma, protože je tam dvanáct krásných relaxací, je to na QR kód, tedy přes QR kód si lze ty relaxace stáhnout do chytrého telefonu a relaxovat. My máme takový nápad či vizi, že někdo si tu knihu přečte, stáhne si relaxace do mobilu a dál tu knihu pošle do světa. To, čeho máme nejméně, je čas a já k tomu ještě doplním, že čas na sebe. A ono takových deset nebo patnáct minut, kdy si řekneme, tohle je čas opravdu pro mě a díky té relaxaci si odpočinu, načerpám nové síly, uvolním se, vlastně si znovu vzpomenu, jak málo stačí k tomu, aby mi bylo zase v sobě dobře, je to nejmenší, co pro sebe mohu udělat.

Relaxace může být jedním ze zdrojů, ze kterých může pacient čerpat. Jaké jsou ty další zdroje v rámci psychoterapie?

Myslím si, že těch zdrojů v rámci psychoterapeutického procesu je mnoho. Může to být od přestavby nějakého životního scénáře, který se neosvědčuje, který nikam nevede a my v něm trpíme, po různé nahlédnutí do našich vzorců chování, až po vhled do rodinného systému. Co mě vlastně ovlivňuje, co dělám dobře, hledání toho, v čem je mi dobře, asertivní dovednosti, komunikace, relaxační techniky. Psychoterapie nabízí absolutní přestavbu, při které člověk může být hlavním stavitelem svého života, do kterého vnáší nové kvality. Mě vždy potěší, když někteří klienti říkají: Já kdybych neměl tu RS, tak bych sem nepřišel a nedostal šanci svůj život úplně změnit.

Chápu-li to dobře, tak RS a následný proces může člověku přinést i šanci přestat být, jak je to jen možné, ve vleku událostí? Přestat říkat ano i tomu, co mu nesvědčí a vystavět si život více podle sebe a pro sebe?

Ano. Přesně tak. Je to možnost, je to šance.

Sdílet článek

Dotazy ke článku

Jméno:*
Email:*
Typ dotazu:* Sociální poradna
Ostatní
Text zprávy:*
dva plus šest =*
 
Nechte si posílat RS KOMPAS Novinky


Souhlasím se zpracováním svého osobního údaje - emailové adresy, a to za účelem zasílání novinek.

Informace o používání souborů cookies

Tyto webové stránky používají k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace o tom, jak tyto webové stránky používáte, jsou sdíleny s třetími stranami. Máte-li zájem, můžete si upravit nastavení. Své rozhodnutí můžete kdykoliv změnit na stránce "ochrana osobních údajů".
Povolit všechny soubory
Vedle nezbytných souborů tyto stránky k analýze návštěvnosti používají službu Google Analytics. Pokud si nepřejete data sdílet, můžete tuto službu zakázat.